Koniklec luční (Pulsatilla pratensis) má velmi tmavě fialové zvonkovité až trubkovité květy výrazně sehnuté. Díky tomu je nezaměnitelný; podobný není žádný jiný z našich konikleců, leda by něco „uteklo“ ze zahrádek.
Koniklec velkokvětý (Pulsatilla grandis) má výrazné světle modrofialové květy, obvykle otočené směrem vzhůru. Přízemní růžice zpeřených listů s velmi úzkými, téměř až čárkovitými úkrojky raší většinou až po odkvětu. Velmi podobný – u nás nepůvodní, avšak na zahrádkách hojně pěstovaný a občas do přírody nelegálně vysazovaný – koniklec německý (Pulsatilla vulgaris) má listy vyvinuté již za květu.
Na první pohled podobný předešlým je i koniklec otevřený (Pulsatilla patens). Květy má otevřenější, „hvězdicovité“ a listy na rozdíl od koniklece velkokvětého či německého trojčetné (opticky vypadající jako vícečetné) s úkrojku o šířce kolem 8 mm, tedy mnohem širšími. Listy však raší také až při odkvětu.
Koniklec jarní (Pulsatilla vernalis) má velmi světlé květy, vně narůžovělé až nafialovělé, uvnitř téměř bílé, zpočátku převislé, později vzpřímené. Ve volné přírodě je u nás již velmi vzácný.
Koniklec alpínský (Pulsatilla alpina) je jediným naším koniklecem s čistě bílým květem. Přirozeně se vyskytuje pouze v Krkonoších, jde však o oblíbenou skalničku, takže nelze vyloučit zplanělý výskyt i jinde. Pozor na záměnu s na první pohled velmi podobnou sasankou lesní, která má vždy jen 5 okvětních lístků (koniklec alpinský obvykle 7)
Najdete-li někde ve volné přírodě lokalitu konikleců mimo maloplošné zvláště chráněná území (přírodní rezervace a přírodní památky), dejte nám prosím vědět.